"Zkuste zavřít oči a plavat.

Ono to tedy ani tak nebude autentické, protože zkušenost slepce je celkem nepřenosná, ale alespoň pro nějakou pidi představu.

Zkuste to třeba doma nebo v bazénu.

Říkáte si – celkem pohoda.

Zkuste to v rybníku (který také znáte a nikdo tam není).

Snadné?

Tak to zkuste vydržet třeba 30 minut.

Stále víte, kudy a kam plavete? 

Zkuste to ve veřejném bazénu a zkuste se přímo do něj dostat se zavřenýma očima přes šatny a sprchy. Pokud jste sami, jde to velmi obtížně.

Jako slepec musíte dost lidí otravovat, tedy žádat je o cosi. Ne každý potom disponuje empatií, ne každý má trpělivost, aby vám pomohl tak, jak potřebujete. Ale pokud občas slevíte ze svých nároků (což musíte, pokud se nechcete zbláznit), dá se podniknout leccos.

V případě, že chcete jít plavat do veřejného bazénu, je ideální mít stejnopohlavního parťáka. Snadno se tak dostanete přes šatny, skříňky, sprchy…

Já nikoho takového zatím nemám. Mám ale naštěstí manžela, který mě rád bere plavat.

S nevidomými se v mnoha ohledech moc nepočítá. Lidé o nich mají různé představy, pokud tedy vůbec nějaké mají, leckdy i dost úsměvné a bizarní. Nicméně to není tématem tohoto příspěvku. V bazénu se samosebou počítá s bezbariérovým přístupem. Ten vede přes dětské šatny, do kterých se chodí samostatným odděleným vchodem poblíž dětského hřiště na Sokolském ostrově. Pokud jdeme plavat s manželem, volíme právě tuto variantu. Českobudějovický plavecký bazén má opravdu skvělý personál, který je velmi ochotný a nápomocný – od recepčních po plavčíky a plavčice.

Po domluvě termínu a času plavání (dětské šatny jsou využívány školami, školkami nebo plaveckými kroužky) dostaneme k zapůjčení klíče od bočního vchodu nebo nám ho plavčík otevře. Pak můžeme do společné šatny a sprch, což je velmi praktické a pohodlné. Někdy se nám stane, že tam nazí narazíme na „kolegu“ na vozíčku, ale většinou i tato nečekaná setkání mají spíše komický charakter.

Po převlečení a osprchování vyrážíme k bazénu. S ohledem na ostatní volíme, pokud to jde, časy, kdy bazén není tolik vytížený. Ideální je trefit takový, kdy jsou volné a otevřené podélné dráhy, nejlépe u okraje. To potom mohu plavat víceméně sama a muž může brázdit jinou dráhu. Pokud je volná oddělená kondiční dráha nebo nám dokonce plavčík, plavčice doporučí ji využít, jde o nejlepší variantu. Dráha má jednak „břeh“, a potom z druhé strany oddělovací pěnový řetěz, což je pro orientaci ve vodě zásadní. Když tato možnost není, dělá mi muž garde a plaveme spolu, u čehož naviguje.

Orientace ve vodě je pro mě opravdu velmi složitá bez záchytných bodů nebo zvukového upozornění, a proto je celý proces dost náročný. Někdy ve vodě zamířím přímo na někoho, přičemž je z toho dotyčná osoba dost vyděšená. Nebo se někoho nechtěně dotknu a zaskočím otázkou „Honzí?“. Někteří se těmto omylům zasmějí, jiní jsou vylekáni.

Jsem moc ráda za lidi, kteří jsou ochotni komukoliv neselektivně pomoci způsobem, který je pro toho, kdo pomoc potřebuje, nejvhodnější. A jsem velmi vděčná, že toto nalézám zrovna v prostorách českobudějovickém bazénu."

"Mnozí z vás, milí čtenáři, budou nad následujícími řádky asi nevěřícně kroutit hlavou, některé z vás možná pobavím a najdou se jistě i tací, kteří si o mně budou myslet, že přeháním a že se takový příběh nemohl nikdy stát. Ujistím vás, že všechno je naprostá pravda.

Povím vám svou zkušenost se sociální službou, která (naštěstí) již v Českých Budějovicích neexistuje. Někdy tyto historky z počátku mé „kariéry“ invalidní důchodkyně dávám k dobru při sklence červeného vína či jako argumentaci na bohorovný názor na dostupnost, profesionalitu a šíři všech sociálních služeb v ČR.

Ale k věci.

V prvotním šoku a jisté bezradnosti po ztrátě zraku jsem podle hesla „tonoucí se stébla chytá“ zavolala na první dostupnou nabídku sociálních služeb v Budějovicích, kterou na mě vysypal Google. Paní z dané firmy mě ujišťovala, že nic není problém. Vše bylo až tak růžové a sladké, že se mi v hlavě rozblikal výstražný majáček, který jsem ke své smůle ihned umlčela. Domluvily jsme si základní podmínky a já si oddechla, že budu mít konečně svoji asistentku.

V den započetí služby mi paní ředitelka přišla představit můj každodenní doprovod. Lehce mi zatrnulo, když jsem z paní asistentky (říkejme jí třeba X), cítila nejen cigarety, ale i alkohol.

„Třeba je ze mě taky v nervu,“ říkala jsem si. Dlužno dodat, že do té doby jsem o tom, jak má taková asistentka pro zdravotně postižené vypadat, nic netušila. Vydala jsem se společně s paní X na cestu do mého zaměstnání.

Paní X byla velmi hovorná a postupem času jsem se dozvěděla, že nemá žádný kurz týkající se terénní sociální práce, že je bývalá prodavačka a tuhle práci dělá proto, že se v pracovní době může jít domů v klidu prospat, což je výhoda. Dny míjely, já si zvykla na ranní odér tabáku i alkoholu a brala jsem to tak, že vždy ve zdraví dorazíme tam, kam je třeba, cena je přiměřená, takže nebudu zbytečně „prudit.“

To mě ovšem čekala paní Y. Paní X byla z každodenních pracovních výkonů asi už unavená, a tak mi byla přidělena nová posila ve formě právě paní Y. Ta byla o mnoho let mladší, nekouřila, nepila alkohol. Říkala jsem si, že to určitě bude příjemná změna. První den uvedla paní X paní Y do situace (něco jako když geiko uvádí do společnosti novou maiko, ale v poněkud jiných kulisách). Sešly jsme se před domem, společně šly do mé práce a já si říkala, že nastanou lepší časy.

Druhý den jsem byla v 7:30 připravená před domem. Jenže paní Y nikde.

„Asi se zdržela,“ říkala jsem si a v klidu čekala. V tom se rozezvonil telefon a hurá, paní Y na drátě.

„Dobrý den, já jsem někde u řeky. Zapomněla jsem, kde bydlíte.“

Měla jsem pocit, že jsem se přeslechla. Zaplavil mě vztek, ale nakonec jsem zvolila taktiku „klid a nohy v teple“. Zjistila jsem, kde se paní Y nachází a navigovala ji ke mně. Za 10 minut na mě volala od silnice. Já na to, že musí jít až ke mně, neboť fakt nevidím ani ň. Konečně jsme se setkaly a já zatím v hlavě sumírovala omluvu za pozdní příchod do práce. Vyrazily jsem. Chtěla jsem mít doprovod z levé strany, ale paní Y mi sdělila, že to nepůjde, protože je z této strany hluchá a musím se přizpůsobit. Paní Y se snažila, ale v podstatě jsem nakonec vedla já ji. Paní Y byla epileptička.

Po paní Y přišla paní Z. Tu jsem očekávala s nedůvěrou. K mému překvapení šlo o velmi inteligentní, milou a schopnou dívku, se kterou jsme si byly vzájemně sympatické. Díky ní jsem se dozvěděla, že platím za víc hodin, než bych měla, a taky něco o poměrech ve firmě. Vrcholem všeho bylo, když jsme já i moje tříleté dítě byly svědky hádky mezi pracovnicemi firmy. To byla poslední kapka. Zavolala jsem ředitelce a napsala výpověď ze smlouvy o poskytování sociální péče.

Celá ta hrůza mi docházela až postupně. Zčásti proto, že jsem se stala klientkou jiné společnosti a služby byly jako nebe a dudy a zčásti také proto, že jsem si představila, jak se takové „profesionálky“ starají o nějakého skutečně nemohoucího člověka.

Přeju všem lidem s hendikepem, aby se setkávali se službami, které jsou profesionální a laskavé. A přeju všem pracovnicím a pracovníkům, aby měli dobré podmínky na práci a odpovídající ohodnocení."

"Srpen nás vyhání z vyhřátých městských uliček. Většina hřišť v okolí domova se kolem poledne promění v pekelnou výheň s rozpálenými plechovými skluzavkami a s teplem sálajícím z kamínků na zemi. Schováváme se pod stromy na cyklostezce podél řeky, v zelených parcích, ve Stromovce. Hledáme chládek v centru mezi starými domy, v podloubí a kreslíme křídou na chodník před kavárnou Pokoj.

Když už se to nedá vydržet a parno nás vyhání z města, odjíždíme pryč.

Je to už pár let, co jsem naposledy řídila. V. nemá auto ráda, brečí, křičí a dělá se jí zle, a já pak nejsem schopná věnovat se provozu na silnici před sebou. Z řízení s plačícími dětmi mám strach, takže využíváme veřejnou dopravu nebo svoje nohy.

VLAKEM

Je 7:38 a my se celí uřícení ženeme na nádraží. Podchod je už dlouho zavřený, čekáme na zelenou, přebíháme přes silnici a mě překvapí, kolik je tu místa. Stará lokomotiva s keškou už je dávno pryč, stejně tak lešení, kterým bylo nádraží několik měsíců obestavěné. Moc se nerozhlížím a s kočárkem probíhám hlavním vchodem. Čekám, že mě srazí lítačky, ale dveře se přede mnou automaticky otevírají. Podlaha je hladká, všude je spoustu světla. Mezi podchody k nástupištím jsou nové toalety s turnikety. Jediné, co mi připomíná staré nádraží, jsou nástěnná mozaika a malba s motivem vlaku. Dochází mi, že jsem si nádraží po rekonstrukci ještě ani pořádně neprohlédla. Naposledy si pamatuji, jak jsme loni k vlaku běželi přes nově zrekonstruované toalety, jeden z podchodů k nástupištím byl uzavřený. Přitom práce na budově už dávno skončily. Ještě před patnácti lety jsem do Budějovic každý den vlakem dojížděla, společně s davem lidí procházela lítačkami hlavního vchodu (a skoro vždycky jsme si je navzájem podrželi, aby dalšího cestujícího nepraštily do obličeje), v létě se potila na koženkových sedačkách ve vagónech, v zimě mrzla v hale na kovových sedadlech. Teď mi všechno připadá světlejší, čistší, otevřenější. E. běží halou napřed k nástupišti číslo 4 směr Nové Údolí a tlačítkem přivolává výtah na nástupiště. V. hlasitě piští, že chce „taky mačkat“. Dobíháme k vlaku, máme ještě dvě minuty k dobru, a průvodčí nám pomáhá s kočárkem dovnitř. Ptá se, kde budeme vystupovat, aby nám někdo pomohl ven.

„Jedeme do Českého Krumlova,“ prohlásí E. důležitě a usadí se na nejbližší sedadlo k okýnku. V. si klekne na sedadlo naproti němu a oba se dívají z okna, zatímco vlak se pomalu rozjíždí.

„Bagřík!“ volá V.

„Stará lokomotiva!“ ukazuje E. „Balón! Mami, hele, balón!“ dodává po chvilce.

Pak se zakousnou do svačin a z okýnka pozorujeme, jak opouštíme město.

PĚŠKY A NA KOLE

Pěšky nikdy nedojdeme daleko. E. si po chvilce chůze po rovném úseku začne stěžovat, že ho bolí nohy, V. zase protestuje, že nechce sedět a chce chodit. Přitom kroků uděláme tolik, jako bychom obešli celé Budějovice. Ale motáme se v kruhu kolem Staroměstského parku, děti sbírají klacky a honí kavky, cesta většinou nevede nikam. Když ale E. sedne na kolo a V. na plastovou motorku a vyjedou na cyklostezku, zvládneme překonat i větší vzdálenost.

Je slunečno, už ráno je přes dvacet stupňů. E. jede na kole, V. se oběma nožičkama naráz odráží od asfaltu a snaží se ho dohnat. Já chvíli jdu, chvíli běžím, tlačím před sebou kočárek – nejdřív prázdný, potom si do něj spokojeně dřepne V., nakloní se přes přední zábranu a rozhlíží se po sekačkách, které brumlají někde v dálce. Motorku mám položenou na boudičce. E. na nás každých pár metrů čeká, sem tam ho okřiknu, ať se drží u strany, protože po cyklostezce jezdí i další kola nebo (to mi nahání strach mnohem víc) elektrické koloběžky. Přejedeme lávku pro pěší sjedeme mírný kopeček a zabočíme k řece. Rovný úsek směrem k nadjezdu na Strakonické je rozpálený. Běžím za E. a doufám, že budeme brzy někde ve stínu.

„Hele mami, motýl!“

„Hele, lodička!“

„Hele mami, dívej, paddleboard.“

V očích mě štípe pot a opalovací krém, nadávám si, že jsme nezůstali v parku, kde by byl příjemný stín. Nakonec dorazíme k plážím za Strakonickou, děti si kecnou pod strom na deku a spokojeně lížou zmrzlinu. Počítáme, kolik kolem nás propluje lodí, E. si prohlíží mraky a vidí v nich všemožné tvary. Tenhle vypadá jako příď Titanicu. Tenhle jako letadýlko. Tenhle jako ovečka.

„Mami, ty mraky se trochu zlobí,“ prohlásí E. po chvíli a ukazuje někam za most.

Má pravdu. Nad městem se nasbíraly tmavé mraky a zvedá se vítr. Rychle bereme kolo a kočárek a běžíme domů, vstříc letní bouřce.

LODÍ

Jdeme podél Vltavy k Lannově loděnici, od řeky jde chlad, trochu fouká, přemýšlím, jestli dětem nebude v krátkých tričkách zima. Obloha je ale modrá, takže bundy nechám v batohu.

„Hele, Titanic!“ vykřikne V. a z kočárku ukazuje na loď kotvící v loděnici.

„To není Titanic, ten měl přece komíny, tohle jsou sloupy,“ opraví ji E.

Přejdeme Dlouhý most a scházíme k lodi, kde čekají další cestující. V. chce okamžitě ven z kočárku a prohlíží si loď ze všech úhlů. E. se zamýšlí, že tahle loď je menší než Titanic, že to není parník a jestlipak má šrouby. Jakmile se ocitneme na lodi, oba vyběhnou schody nahoru na nekrytou palubu. Proplouváme pod Dlouhým mostem a vyplašíme několik holubů, kteří zespodu na konstrukci odpočívali. Loď se otočí a po proudu Vltavy nabere směr Hluboká. Pozorujeme, jak loď rozráží vodní hladinu a vlny se tříští o břeh, díváme se na domy, stezku, stromy.

„Jsou to ještě Budějovice?“ zeptá se E., když loď zastaví v plavební komoře v Českém Vrbném. Běží si stěny komory prohlédnout z dolní paluby.

S V. ho následujeme, za okýnky sledujeme, jak v plavební komoře klesáme o několik metrů. Kolem nás jsou už jen oslizlé betonové stěny, děti zvědavě čekají, až se rozsvítí zelené světlo, otevřou se železná vrata a my vyplujeme za město.

Prázdniny se prohnaly v jedné veliké šmouze a já si už nevybavuju jednotlivé dny. Jakmile ale začínám z parapetu po každém větru nebo bouřce smetávat semena břízy, jakmile se začnou nalévat kuličky pámelníku, jakmile se na Husovce objeví kolony aut mířících na Živitelku, vím, že léto pomalu končí. Že je čas koupit bačkůrky do školky. Nové pastelky. Že je pomalu čas zjistit, jak moc děti přes léto vyrostly a připravit se na podzim."

Záda mám od batohu úplně propocená, látka šatů se na mě lepí, V. si ale spokojeně lije vodu do trychtýře, pozoruje, jak stéká trubkou, roztáčí vodní mlýnek a pak šplíchne do průhledné plastové bedýnky. Znovu nabere vodu do kelímku, stoupne si na dřevěný schůdek a pokusí se obsah vylít do trychtýřku. Tentokrát kelímek s vodou převrátí na sebe. Koukne na mlýnek. Netočí se. Šatečky má zepředu celé promáčené, z culíčků jí kape voda, ale vypadá, že si toho nevšímá. Znovu nabere vodu. E. zatím míchá vodu s pískem na růžové kuchyňce předělané z nočního stolku, předtím vyrobil domácí modelínu, střílel kartonové šípy z kartonového luku. Vodní cestičky na velké překližkové desce jsou dílem spolku Třebínek, kuchyňka je dílem budějovického Kabinetu. Ta růžová kuchyňka obě naše děti přitahuje už od dob, kdy byla vystavená na staré prodejně a roční E. si na ní otáčel čudlíky. Teď je její místo na dvoře v Nové a kdykoliv tam jdeme, E. i V. se k ní vrhnou a společně míchají imaginární dobroty.

Centrum Budějovic opět na konci léta zaplnili stánky a lidé. Už po jedenácté se v Budějovicích koná festival Město lidem/Lidé městu. Tentokrát se stánky rozprostřely na větší plochu, dětské dílničky a divadla jsou v České, Piaristickou zabraly sekáče, swap oblečení, květin, půjčovny nádobí a re-use workshopy, v Krajinské se koná Mintmarket, v Hroznovce je pódium Žižkárny, na náměstí parkují foodtrucky a pojízdná laboratoř, kde děti dostaly žížalí čaj na hnojení a dívaly se na svinky a žížaly pod mikroskopem. Všude voní jídlo. Ulice jsou plné lidí. S kočárkem máme trochu problém se někam prodrat, dokola se jen omlouvám, když do někoho drbnu já nebo některé z dětí. V Piaristické se zastavíme na docela dlouhou dobu. Sedneme si do vystavených křesílek a ve stínu odpočíváme. Ostatní ulice jsou na slunci, rozpálené. Dokonce i jindy chladný vzduch v podloubí České rozpohybovaly a ohřály procházející davy.

V jednu se střídáme u workshopového stolku. E. si nechal prohlédnout nejoblíbenějšího zajíčka u doktorky Plyšákové, namotal si bambulku k látkové záložce a teď přichází na řadu nůžky. Vytahuju zubaté nůžky, komínek látek a dáváme se do práce. Děti vystřihují látkové čtverce, na každém rožku udělají uzlík a nasadí si výsledný produkt na hlavu. Nám podobnou pokrývku hlavy z kapesníku vyráběla máma. Pamatuju si ty trapné fotky, jak mi od hlavy odstávají uši a čtyři cípy kapesníku. Teď si ale podobnou pokrývku hlavy dobrovolně nasazuju taky – a dětem ji pro jistotu ještě namočíme.

„No, až se vrátím z oběda, nejspíš si taky jednu vyrobím,“ žertuje paní z Třebínku, zvedá se od dřevěných kulatin, na které děti malují, z nosu jí kape pot, v obličeji je celá rudá. „Sedím tu celý den. I včera jsme tu byli až do večera,“ dodává, ale pořád se usmívá.

Podívám se kolem a nemám pocit, že by se někdo ošíval nebo mračil. Jsou uřícení, zrudlí v tvářích, ale děti si hrají ve velkém kontejneru s pískem, opodál stojí rodiče a podávají jim vodu a nutí pít. Děti u našeho stolku stříhají barevné čtverce, společně s jejich rodiči jim pomáháme.

„Tady se soustřeď, kam stříháš,“ nabádá maminka dceru. Holčička s vyplazenou špičkou jazyka pomalu přikládá nůžky k zubatému okraji a zarovnává ho.

„No jo, teďka máme spíš papírový kapesníky,“ poznamená jiná maminka.

„Teď to bude mít na hlavě, na podzim se do toho vysmrká,“ žertujeme.

Děti pak odbíhají se čtyřmi cípy odstávajícími od hlavy zpátky k jiné zábavě.

I my bereme E. a V. zpátky domů, aby si po dopoledni odpočinuli. Projdeme Krajinskou pod modrými baldachýny a necháme festival za zády.

Večer nás to ale ještě láká zpátky. Stánky s dětskými dílničkami jsou pryč, Piaristická je prázdná a místo si zabírají umělci. V Hroznové vyhrává kapela Larva, E. tančí a točí se se mnou dokola, dokud se nám nezamotá hlava.

„Ty máš ale pěkný fousky,“ směje se tmavovlasá paní se sklenkou vína, když si s E. sedáme k dlouhému stolu. Zrovna dojedl čokoládovou zmrzlinu. V. ještě poskakuje vedle pódia s tatínkem. Všichni pohupují hlavami, podupávají si do rytmu písničky, ve tvářích je vidět, že za sebou mají dlouhý parný letní den, ale jsou šťastní.

E. je celý uřícený a já ho nutím odpočívat. Jakmile se k nám vrátí i táta s rozesmátou V., která mu sedí za krkem a pořád ještě poskakuje do rytmu, rozhodneme se vyrazit domů. Pomalu se procházíme přes Piarisťák, kde se na zemi ještě válí zbytky pěny, děti už jdou pěkně po svých. Na rozloučenou nám na pódiu v České hrají Naked Professors svižnou irskou písničku. V. si vedle mě poskakuje téměř tanečním krokem, E. si stěžuje, že je unavený a bolí ho nožičky. Obejme tátu kolem krku a nechá se nést až k Sokoláku. Stmívá se a ze šera na nás září řetěz žárovek nad kavárnou.

„Teď mě pusť, už jsem doplnil energii,“ prohlásí najednou a rozběhne se ke křesílkům zavěšených na stromech, aby se pohoupal.

„Já taky, já taky!“ vyhrkne V. a okamžitě bráchu následuje.

Houpou se naproti sobě, křičí a jančí. Zítra je čeká poslední den prázdnin a taky by už oba měli jít spát, ale zdá se, že je jim to protentokrát úplně fuk.